STANISLAV VÁVRA

Třetí den

     Je něco mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní a Place André Breton je osaměle tiché. Říjnová noc je nevlídná, trochu mrholí a chlad zahání pozdní chodce do nočních kaváren a v nejhorším případě domů ještě něco naspat. Sluchátko telefonního automatu visí k zemi tak, jak ho kdosi upustil po nedokončeném rozhovoru. Strom postávající vedle automatu je odlistěný a jeho tvar, ani tvář, již neprozrazují nic. Kroky spěchajícího chodce doznívají v Rue Fontaine a pak i stín se ztrácí v zamlženém bulváru de Vichy. Ve sluchátku je však stále ještě slyšet ženský hlas říkat:… tak neodcházej… slyšíš?… Slyšíš? Pak jen jemné, něžně tichounké klapnutí, zní to jako povzdech a kdosi, někde v nitru Paříže, zavěsil. Proč, kdo, s kým a o čem ten hovor vedl, chodec mizející Velkými bulváry neřekl.
     Je něco mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní a v předměstském bytě pod střechou činžovního domu svítí obrazovka videorekordéru, v její matné záři se rozpíjí silueta muže upřeně hledícího na tvář Mayi Deren ve filmu Meshes of the Afternoon. Anglickému textu nerozumí, čte obraz a noří se do příběhu na rozhraní mezi nocí a dnem, mezi vědomím a snem.
     Je něco mezi třetí a čtvrtou ranní, od Dunajského kanálu táhne říjnová mlha, po Graben jde zamilovaný pár a těší se, že po zbytek noci již nebudou spát, jevištěm Vídeňské opery se ozývá výkřik hrůzy a bolesti. Noční hlídač s pistolí v ruce utíká na jeviště a tam uprostřed s nožem v srdci visí oběšený první tenor. Hlídač se okamžitě vrací do vrátnice, odkud volá policii, lékaře a ředitele Opery. Unaveně a s nervovým třesem násobeným strachem, co bude, usíná. Ke čtvrté hodině ranní ho tenor probouzí s tím, že jde domů, že po představení usnul v šatně a zapomněl tam zhasnout. Roztřesený hlídač to jde udělat za něho.
     Je něco mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, když je slyšet z Rytířské ulice v Praze řinkot rozbíjeného skla. Byla to jediná třaskavá rána s ozvěnou tříštivého blesku. Noční ulicí se ozývá houkání přijíždějící policejní hlídky. Nic se neztratilo, ve skle kulatá díra velikosti kulečníkové koule a pravidelně hvězdicovité praskliny skla. Střepy nikde žádné, jako kdyby sklem proletěla žhavá koule a sklo roztavila. O výlohu zůstala opřená černá hůlka s černou kulovou rukovětí. Železnou ulicí kráčí osamělý muž, ruce za zády a píská si: podívej, kvete růže, podívej… Nikdo ho neumí popsat, prý vypadal spíše jako rozetřený stín.
     Na Quai de Belgique v Lausanne je něco mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, když v telefonní budce nerozhodně postává muž středně neurčitého věku, má či nemá? Sluchátko v jedné ruce, druhou na číselníku. Je hodina, kdy bledne noc a den lze jen neurčitě tušit. Hodina, kdy se každý den vtírá neodbytná a věčná hamletovská otázka: Být, či nebýt? – Žít, či nežít? Překročit, či nepřekročit? Poznat, či nepoznat? Čekat, či nečekat? Věčná a podivná touha po poznání něčeho, co nelze poznat.
     Sluneční svit Babího léta vylákal mladou studentku do pražské Stromovky, aby vyměnila nervózní studovnu za tichý popolední park, vonící ještě stále růžemi a laciným parfémem vysloužilých dam. Studentka pohroužená do skript svoje okolí příliš nevnímá a jen chvílemi, když o její myšlenky zavadí jakási příjemná vzpomínka na včerejší noc, vymodeluje jí v tváři vteřinový úsměv. Neví, že tři staří pánové sedící na lavičce proti ní si leští brýle a ukrývají oči pod kšiltem čepice či pod střechou starého klobouku Diplomat. Pány znepokojuje pohled na nedbale rozložené dívčiny nohy, mimochodem velmi pěkné, končící ve stínu kratičké sukýnky, a právě ten stín pány velmi zajímá. Pak náhle, jako by dostala odkudsi pokyn, se studentka dívá na hodinky, balí učení a odchází. Cestou drží u ucha mobilní telefon a po vytočení čísla jde a čeká. Jde, poslouchá, slyší však jen cizí, vzdálený vyzváněcí tón.
     Slečna či paní, rozhodně již ne dívka, celkem všedního zjevu, jejíž chůze i neměnný úsměv však mají zvláštní kouzlo, které ji zahaluje krásou, nad níž náhodní chodci, většinou muži, ztrácejí dech. Dáma je však nevnímá a vnořena sama do sebe kráčí cestičkami vzhůru, až stojí u paty Petřínské rozhledny. Pak schod po schodu pomalu stoupá až k jejímu vrcholu. Staví se k okénku, z něhož je výhled na jihovýchod, a sotva slyšitelně šeptá do dlaní, z nichž vytvořila cosi jako hlásnou troubu: Slyšíš? Slyšíš? Proč neslyšíš? Čekám… tvůj vzkaz. Kolem dámy se shlukuje těch několik návštěvníků, kteří tam jsou, hladí ji a uklidňují: Paní, nekřičte, upokojte se, stalo se vám něco? Paní či slečna se po nich překvapeně dívá… ne, ne, nic, to jen On, On neslyší a pomalu již blíží se večer.
     Přízemní místnost s oknem do malého dvora, který je v rohu zarostlý špinavými bylinami a šípkovým keřem, s nímž celá ta zeleň má tvořit zahrádku. Je to však stejně nevzhledné, jako ucouraná spodnička parádivé holky, která roznáší pivo v hospodě za rohem a každý pátek od osmi do desíti večer roznáší nahoře bez a štamgasti se trhají smíchem a holka šťastně vyvolává: pánové, pánové, dneska je tombola. Kdo udělá nejvíc piv, má u mě slevu a pojedu s ním za dvě stovky až do ráje. A kořalové bijí hlavami o desky stolů, rozlévají pivo a sípou: vole, to by bylo číslo, kam se hrabe tvoje stará. Pak padne nějaká facka, je deset a hostinský je všechny v poklidu vyhází ven a zavře.
     Přesto však ta usmolená zeleň přináší do dvora náznak života. V místnosti je i za poledne šero, neboť dvorek je malý a také zahrádka svým stínem do té mládenecké cely mnoho světla nepustí. Muži ležícímu na omšelém gauči to však nevadí, protože šero dráždí představy, s nimiž upadá do snů. Vedle gauče stojí malý stolek s elektrickým psacím strojem starším než gauč i dvůr a dům. Má však tu přednost, že na něm lze psát i v leže.
     V nohách muže stojí na gauči dívka sedící v židli ve vysoko zdvižených pažích. Dívka mlčí, básník, neboť je to básník, má to napsané na dveřích, ji pozoruje, přemýšlí o hlase, který k němu vane z dívčina těla a počítá na něm stíny. Jednou rukou se jí chvílemi dotýká a pravou zapisuje slova a věty, nebo jenom úryvky vět, tak jak ho míjejí a jak se mu podaří je uchopit. Píše automatický text? Ne, básník je pouhým lovcem chimér, které sbírá a ukládá do barevných sešítků, stejně jako jiný sbírá známky anebo panenství sotva zletilých slečen.
     Obraz dívky se mu chvílemi ztrácí ve světle výbojkové žárovky, kterou má místo lustru pod stropem, podivuje se, že dívka míří židlí proti dveřím, snad je chce rozrazit, uniká mu však smysl toho gesta. Dívka na něho hledí svými prsy a z jejích nehybných úst vychází zvuk podobný slovům: Odejdi, pradleno mozků. Zavíráme. Výprodej končí. Pravá ruka rychle zapisuje vše, co sděluje mu hluchota, a pak se vidí mířit ke dveřím, otevírat je a z chodby zavírat a zamykat. A jak schází ze schodů, slyší šeplavý, snad ženský, hlas: Kam spěcháš, otroku? Za chvíli bude svítat a nebude tma, nebude světlo, budu jen já.
     Ze secesního domu v Rue Chartres v Paříži vychází mladá žena. Před domem se zdraví s domovnicí postávající na chodníku a se zájmem pozorující život probuzené ulice. Ta pak, jako kdyby si náhle vzpomněla, za ženou volá: tak dneska to máte třetí den. Žena se na okamžik zarazí a pomyslí si, opravdu, dnes je to třetí den. Ale co?
     Bulvárem ďArgenson míří ke stanici metra. Ztrácí se v davu mířícím do podzemí, jen tušit můžeme, že v kabelce hledá a nachází malý telefon a přikládá ho k uchu. Chůzi však nezpomaluje, neboť je třetí den a poslední možnost setkat se.
     Má se s někým setkat, hlava bolí únavou, ruka dřevění od psaní a zaznamenávání prchajících myšlenek. Jasně si uvědomuje, že slíbil přijít, neví komu, neví kam. Obléká se, vychází do slunečného a chladného rána. Vmísí se mezi dělníky, úředníky a studenty, mezi kamsi spěchající dav a spolu s nimi schází i po schodech do vestibulu metra.
     Už chvíli slyší, že kdesi, někde v tom zástupu, vyzvání telefon. Rozhlíží se po tom, komu telefon patří, nikdo však na zvonění nereaguje. Tady někomu zvoní telefon, říká svému okolí, které ho hrne po nástupišti k otevřeným dveřím vlaku: Vám, troubo, slyší, že mu kdosi říká. To ho uvede do zmatku, takže chvíli neví, co udělat. Zmateně prohrabává kapsy a hledá vyzvánějící mobil. Ve své zmatenosti vůbec nepostřehne, že proti němu jde a míjí ho mladá žena s telefonem u ucha. Když na její volání nikdo neodpovídá, zklamaně ho vypne, uloží do kabelky a nastoupí do vlaku.
     Konečně telefon nalezl ve změti papírů a kapesníků, které má po kapsách, zaslechne však jenom lehké klapnutí, jak někdo na druhé straně zavěsil. Zůstal stát před zavřenými dveřmi rozjíždějícího se vlaku. Ví všechno a na všechno si vzpomíná, ví, co všechno měl udělat. Dívá se do tunelu, v němž mizí vlak metra a s ním i dívka stojící a sedící vysoko na židli…

     Place André Breton je osaměle tiché. Říjnové ráno je nevlídné, trochu mrholí a chlad zahání první ranní chodce do blízkých kaváren. Sluchátko telefonního automatu visící k zemi tak, jak ho kdosi upustil po nedokončeném rozhovoru, již někdo zavěsil.