MIROSLAV VEJLUPEK

Z cyklu Oblázky u brodu

Alma

Osiřelé nádraží se hroužilo do ranního šera. Zvlčilý vítr se proháněl v úžlabině mezi oběma břehy kolejiště a skučel, kočíroval útržky novin po nekonečných žebřících pražců. Tuček zvedl límec saka a ruce vrazil do kapes už obnošených kalhot. (Jako to opelichané psisko se tu poflakuju!) Chvíli pozoroval koketování holubího páru pod podsebitím zteřelé kolny a pak bez cíle zamířil kolem kolejí. (Jen zabít čas!)
          Chlad jitra a večerního prožitku pronikal do morku kostí, Tuček cítil, že mu na těle naběhly drobné pupínky husí kůže, na něž košile doléhala jako na struhadlo. Včera v tuto dobu bylo ještě hezky. Jenže nechce, nemůže myslet na to, co bylo včera. Včera totiž existovala Eva. Večer mu řekla, že jej škrtla ze svého života.
          Šel po tvrdé, uválcované zemi a těšil se, až přijede první ranní vlak a ukončí bezcílné potulování nocí, jeho přeškrtnutého. Až z vlaku vystoupí, dobelhá se domů a zavře se v prázdné garsonce, kde ani hodiny netikají. A bude nekonečně sám.
          Tak tak si povšiml nízkého nádražního domku, domečku–garsonky, posazené stranou od kolejiště. Podíval se pozorněji a zamířil tím směrem. Ta zastřešená krabička se mu podobá: je opuštěná a staromódní jako on. Zazdálo se mu, že slyší rachot řetězu a šel ještě blíž. Za plotem, opodál dřevěné boudy se starým linoleem na střeše, strnule stálo opelichané psisko a zkoumavě, mlčky k němu vzhlíželo.
          „No co koukáš?“ vyplklo z Tučkových úst.
          Teď zavrtěl pes ocasem. Potěšen, že zvíře reaguje přátelsky, Tuček k němu pronesl: „Jo, hochu, život je někdy pes…,“ myslel na Evu, která škrtá lidi, a na garsonku bez hodin.
          Pes zase zavrtěl ocasem, kňukl a poskočil blíž k plotu, blíž k Tučkovi. Víc mu řetěz nedovolil. Tuček zapátral v obou oknech staveníčka. Působilo liduprázdně, jen kvetoucí muškáty v truhlíku na parapetu prozradily, že tu někdo přebývá – aspoň čas od času.
          „Kdyby to šlo, hned bych si tě vzal. U mě bys přivázanej nebyl.“ Tučkovi drhlo na jazyku.
          Dívali se na sebe jako by se znali odjakživa a pupínky husí kůže na Tučkových zádech povolily.
          Tu zahoukal vlak a pomalu, jakoby rozvážně, jako by vezl tajemství, se sunul do stanice.
          „Tak se měj, Reku, nebo jak ti říkají,“ vydechl Tuček a šel blíž k nekonečné samotě, kde ani hodinky netikají.
          Vlak s jediným vagónem bez živáčka zastavil a dveře sykly. Vystoupila jen průvodčí – tělnatá, kachního kroku. „Nevíte, kdo bydlí v tom domku za kolnou?“ ožil Tuček.
          „Proč vás to zajímá, panáčku?“ řekla možná bodře, možná jízlivě – nevyznal se v ní.
          „Je tam zanedbaný pes,“ odvětil – zanedbaný, škrtnutý. „Úplně zbytečně přivázaný, chudák, kolem dokola je plot.“
          „Já tam bydlím… Jste nějakej citlivej, panáčku.“
          Už věděl, že ho uráží. Už věděl, že s ním mluví nerada. Dívali se na sebe velkýma očima.
          „Líbím se vám?“ změnila najednou tón a skoro by se zasmál: průvodčí byla starší než on a vlak dohromady. „A teď se vám taky líbím?“ zase možná bodře, možná jízlivě. Pootočila se a Tuček uviděl, že levou tvář má zjizvenou. „To mi udělala Alma…. Když jsem přišla domů – celá zmlácená – po čtyřiadvacítce – šlápla jsem jí na nohu… Víte, co to je chodit s tímhle mezi lidma?“
          „– – –?“
          „Mám padla. Jestli Almu chcete, klidně vám ji přivedu…,“ řekla vážně a neřekla panáčku.
          Když Tuček přikývl, rázem se mu zazdálo, že tu někde blízko tikají hodiny. – –
          … Průvodčí vyrazila kachní chůzí – odhodlaná a rozhodnutá. Alma nebývala vždycky přivázaná. Má ji už devět let – František ji tehdy přinesl, takovou chlupatou kuličku. (Osm let je sama.) Ještě když měla obě tváře jako z obrázku, Almě patřil celý dvorek. Ona se na noc ani nezamykala a to byl pocit, který jaksepatří hřál. Že máš někoho, kdo nedovolí, aby ti kdokoli zkřivil vlas na hlavě. Alma byla jako člověk. Přilnula k ní a vodila ji i na hřbitov, aby František viděl, že se o ni dobře stará.

S bolestivou vzpomínkou na Františka odemkla vrátka do dvora. Alma stála na zadních, řetěz jí víc nedovolil, a poštěkávala psím sopránkem, radostí blažena. Když přišla vdova po Františkovi až k truhlíku s muškáty, zastavila se a zhlížela se v okně. Jo, má ji. Pořád má jizvu a pořád ji bude mít! Přesto, když zamířila k Almě, aby ji odepnula ze řetězu, nálada jí ještě více poklesla a nepochopitelná tíže ji zavalila. Tento okamžik je Důležitý, cítila, a když poutko od řetězu cvaklo, uvědomila si jizvu v sobě. – –
          Trvalo to jen chvíli, jen do té doby, než domek míjel ranní vlak s jediným cestujícím. Tuček a vdova po Františkovi na sebe pohlédli velkýma očima.

 

 

Bílá etuda

Míša seděl na sněhobílé posteli s rozhozenou přikrývkou a klátil nohama tak rychle, jako ubíhají pražce pod lokomotivou. Pan řídící véve, třebaže sněhobílý jako návěj přikrývky, babí léto namístě vlasů, a neoholený jako rumiště za plotem nemocnice, se holozubě smál: „A teď nádraží a lidi, jak čekají na lokálku.“
          „To svedu,“ dral se chlapec k modelíně. „Táta je ajznbón! Řídí lokošku a já budu taky! Až vyrostu.“
          Řídící véve byl pro: „Takový kamaráčoft se mi líbí. Doufám, že budu mít speciálního pulmana hned za lokomotivou.“
          Před polednem se otevřel na chodbě výtah a zacinkalo nádobí „Óóběd!!“ Řídící véve poslechl, jako když ve škole zadrnčí zvonek, ale klika ho polechtala v ruce. „Ještě přijdu. Nebo se stav ty. Na šestnáctce. Postel mám třetí odleva.“
          Míša řadil figurky z modelíny na peron a hlásil, že vlak na sál má zpoždění. Pak se k výpravčímu vlomila sestra s talířem bramborové kaše: „Tak jak, Míšánku? Smutno – není ti?“ A odjela a neměla zpoždění.
          Míša škrábal lžící po talíři. Kaši nejí. Už se těší na maminku: plakala víc než on, když ho vezli na operaci. Ještěže se Míša zná s panem řídícím. Ten ho nezkouší, jenom si hrajou. Míša to má spočítáno: jenom třikrát se vyspí a húhúú! domů.
          Řídící véve se vrátil až po odpolední vizitě. Sněhobílý jako návěj a babího léta taky přibylo. Modelovali, ale přišla sestra a zkazila jim hru: „Už ani trochu rozumu nemáte? Hybaj do postele! Neslyšel jste při vizitě?“ Zlá sestra – pan řídící véve ji poslouchá jako školní zvonek. „Necháme to na ráno, Míšo. Ten vůz speciál si udělám!“
          Míša je zase sám. Ale když nebude bulet, když bude ajznbón a třikrát se vyspí…
          – Obvyklý společník ráno nepřišel – dokonce ani na snídani nebyl. Chodbou přešel pan doktor a nějaká paní plakající do bílého kapesníku. Sukni měla černější, než je tabule ve škole, a když ti dva sešli po schodech bůhvíkam, Míša šíšííí! chodbou. Třináct… čtrnáct… Šestnáctka nebyla zaplaťpánbůh daleko. Míšu polechtala klika v ruce, ale nedbal a nazlobeně se vlomil dovnitř. „Jedna, dvě… Třetí doleva…“ Stál u povlečené postele, která byla prázdná, jako je prázdný peron, když odjedou všechny lokálky. Míša zatušil a drcl do něho vzlyk.
Když sirá tucha prořídla a když se plavmo procákal mrtvým tichem do svého pokoje, na koleji chyběl vůz speciál. Míša jako by uslyšel školní zvonek – co na tom, že už má jen bílou?

 

 

Smlouva

Jen co se vydýchal, jen co vykašlal úzkost, pokračoval v cestě. Na konci doubravy sešel na útlou pěšinu a blížil se do rozsedliny, v níž se červenaly střechy chalup. Na prstech jedné ruky by je spočítal. Všechno bylo tak, jak mu psali v dopise.
          Tlivý pach lesa se za ním táhnul ještě drahnou chvíli, dotěrní komáři štípali a vlaštovky odstřihovaly křídly dusný, nehybný vzduch sotva centimetry nad pažitem.
          Poznal ji hned (jak mu psali v dopise) – vpředu olemovanou minarety cypřišů, jinak přikrčenou mezi prastarými jabloněmi, jejichž zcvrklá, už na větvích hnijící jablka trčela ze skvrnitého listoví. Chalupa měla dva komíny, a tedy opravdu dva půlbyty (jak psali…), a když ji obešel kolem dokola, podivil se: třebaže mezi dvěma svahy, zdivo stavení je nezvlhlé a ani na dřevěné schody do verandy dosud nedosáhla houba či hniloba. (To činžovní dům v Poříčí, kde se táhnou šňůry aut od časného rána do setmění, je prosáklý vlhkem do výše patra a větrat byt, nechceš-li inhalovat jedy, můžeš leda v noci. Kdo by chtěl v tom hnusu umřít?)
          „Dobrý den!“ zavolal do verandy. „Dobrý den, paní Vokáčová. Dobrý den, pane Vokáč.“
          Přestože bylo odemčeno, zevnitř nikdo nevycházel a nikdo ani neodpověděl. „Jste doma, Vokáčovi?“
          Napadlo ho, jestli je třeba nepolekal vojenským cvilinkem, do kterého se nevlékl na nepohodlnou cestu. Ale když mu napsali… Ze schodů bylo vidět na půlnáves a řekl si, že bude nejlíp poptat se tam. Když mají odemčeno, nemohou být daleko. Všichni se tady znají – možná příbuzní každý s každým.
          Nešlo se mu dobře. Šest infarktů se už zas připomínalo úzkostnou neurózou: vždyť cesta byla plná výmolů a nohy se bořily do písku naplaveného dešti. Ale z půlnávsi sem někdo mířil, zastavil se tedy, zaclonil oči a zkoumal rukatou postavičku, která se šourala jemu vstříc. To bude, Vokáčová, napadlo ho – a nemýlil se.
          „Že jste to vy? Že jste pan Škampa?“ promluvila vřískavě, jako by se bála, že ji neuslyší. „Pojízdná měla dneska zpoždění a jestli jste volal, táta je hluchej jako poleno. Ale jinak se drží dobře, ještě naseká dříví.“ – –

… Jakoby dřevěná tvář starce ho magicky přitahovala. Vokáč si to vysvětlil po svém: „To víte, byl tu před váma jeden a lhal, ani poledne nedržel. Vám to prodáme, ale dožijeme tady.           Chceme na to smlouvu… Vy budete mít tamtu půlku… Nemyslete si, že zubatá je za dveřma – táta umřel v pětadevadesáti a mně je teprv osmdesát šest.“ (Mně padesát osm, pomyslel si potom Škampa.)
          „Tady je ten znaleckej odhad. Všechno ve vší slušnosti. Nate – já na to už nevidím,“ řekla Vokáčová a Vokáč přidal: „Ale jinak se máma drží, ještě chodí na klest.“
          „Přečtu si to až v posteli,“ slíbil, a když ho odvedli do „jeho“ poloviny, nečetl nic. Sedl si k oknu a pil z hvozdu naproti, ze zpola sesuté kůlničky, z almary v rohu nového domova. Tady to bude, tady dožiju, tady umřu jako člověk, snadno se rozhodl.

Velmi, velmi spokojen, že našel, co hledal, nadechl se jako k výskoku: Žít je neskutečně krásné.