MARTIN VOKURKA

***

jak ustupuje voda tvý něhy
jazyky se mění na leklé ryby pleskající
s příbojem o vykotvené přístavní kůly
studny vystřílené do země místo hrobů
vysychají a pocestní ztrácejí vůli k putování
vše pokrývá se šupinami pouště a osleplý vítr
mlaská ač přilepený k patru bortícího se nebe

 

 

***

Blížili jsme se k sobě
po laně vzrušení
i naděje stála v pozoru
Slova nás však srážela
s prostotou Bohu oddaného
kata

 

 

Noc

Oči
navečer hluboké a černé
a přitom
už požírá je bělmo
dne
návratu nezvaných…

 

 

***

Ještě je to legrace
ještě je to sranda
Zatím
Dokud neprší
zůstávám pěkně složenej
v tvý nedomykavý pochvě
Dokud ti to nedojde
Deštník pro případ beznaděje...

 

 

Ve dveřích se potkávám s tvými milenci

křičíš o pomoc
palce nohou
až někde v nebi
prosí a škrábou…
zatlouklas mě do sebe
a já teprve hledal
touhu...
když teď vcházím
řine se z tebe průvod
chlápků co minuli
snad jen o jediný chloupek
stačili utéct…

 

 

Kéž by

kdybych byl mladý
místo starý
nebo aspoň starší
než živý
a když ne rovnou mrtvý
tak aspoň
vyžilý…

 

 

***

svlečená růže skandálně odhalená
jako vysoce maskulinní šípek
přivoníš si –
v šperkovnici omotané kolem krku
místo závaží
svět se v pádu zamotá
podzim i ty musíte se stále
rozdvojovat…