ZDENĚK VOLF

SRDCÁŘ
...podzimní 2007

Nemůžeme jít hned spát po filmu Kladivo na čarodějnice... A musím ještě dcerám, abych zase neusínal s hříchy proti pravé chvíli, přečíst o mučení z budovatelských padesátých let: „…u osob se zvlášť pevnou vůlí stál vyšetřovaný proti intenzivně ozářené zdi. (…) nutili ho k rychlým odpovědím na všechny možné otázky, až odpovědi začaly být konfúzní (zmatené). Když asi po deseti i více hodinách vyšetřovaný zavrávoral vyčerpáním (…) dostal černou kávu s mescalinem. (…) začali jeho vlastní slova všelijak kombinovat a nutit ho, aby zčásti nesmyslné věty opakoval. Posléze se vyšetřovaný dostal na hranici depersonalizace, jeho výpovědi se začaly točit v kruhu (…) kdy pud sebezáchovy již mizí. Konečně řekl větu, kterou vyšetřovatel chtěl slyšet. V tom okamžiku dostal actebron a ten tuto větu fixoval do podvědomí.“ (Via dolorosa, Antonín Kratochvíl). Text do breviáře či do čítanky.

      Zatímco písničkář Vlasta Redl, rozený Kabeláč, nadále tetuje etikety svých alb jménem bývalé manželky (Redlové), básnířka Jitka Stehlíková se po rozvodu rozhodla vydat čtvrtou sbírku Tančit na zvony pod dosud nezavedeným příjmením svého panenství, tedy Světlíková. Její básnický rodokmen bych otipoval jmény Štroblová, Kameník, Cvětajevová. Další z autorské linie jediné knihy, ba (charakterem opracovávání určitých obrazů) jediné básně. Navíc v době literárních otázek „má označení ,spirituální poezie‘ obsah?“ jasné znamení, že Stehlíková třetí sbírky Hlasité deště („Konečně bezejmenná / A lačná jak mne oslovíš“), byla jako Světlíková od Toho, kdo „Až z nebe kleká / ke mně“, vyvolána.

      Je-li pravda, že vydáme (po smrti či milostivě ještě zaživa) počet z každého vysloveného, natož tištěného slova, dělám si upřímnou starost, ba soustrast o kolegu Krchovského, když na hřbitově, při házení hlíny na rakev, pokaždé mou nepřetržitou přímluvu přeruší jeho nepříliš čítankový verš „hrob svůj mrdaje“.

      Je třeba dobře uvážit, co člověk odpovídá v literárním rozhovoru. Nejde přece jenom o nějaké ty uložené miliony, jako u „poezie“ politiků, nýbrž leckdy o odtajnění verše, v němž je kódováno to nejdražší, život. 

      Něžnější část naší rodiny sleduje oblíbený seriál Ordinace v růžové zahradě. Procházím kolem pro knížku a pro ponožky, když opět zachycuji, jak gynekolog říká sestře, chystající se zavolat další pacientku: „A prosil bych tu hezčí.“ Divím se, že Rada pro televizní vysílání ještě nezasáhla. Nebo že by u těch zbývajících v čekárně šlo již o většinu? A většiny se v demokracii nechrání?
Tak vida... Po několika měsících úspěšného pokračování, co to slyším: „A prosil bych tu mladší.“

      Prý jsem výborný manžel, milenec i otec svých dcer, ale ne chlap. Chlapi přece nepíšou básně, nechodí do kostela, ani neprovádějí ty směšné rehabilitační cviky kvůli páteři. Jenže verše mohu psát jen ze srdce, má drahá, a v období našich krizí mi pomáhají tě milovat; v kostele se taky učím něco z věčnosti odpouštění a tajemství lásky, již si lze i vyprosit; a bez protahování zad bych už pro tebe neporyl zahradu ani neodhrnul sníh okolo domu. Sotva ze tvých spánků... 

      Básník Ladislav Novák tvrdí v experimentálním souboru textů z šedesátých let, že inseminátor, „jsa plodem moderní vědy, je současně otcem nesčetných pokolení hovězího dobytka. Jezdí na motorce, přičemž má na prsou připevněnou koženou brašnu se svými instrumenty a semenem. Lidově se mu říká ‚okresní bejk‘.“ (Malý slovník naučný, 2007) Tu motorku, popřípadě v zimě v horních polohách běžky, ponechávám koloritu poválečných padesátých let. Nemohu však „přeběhnout“ lidově i básnicky přiléhavější název „rukomrd“.

      Těžko odhadnout, jak by na výrok zootechnika po zapuštění: „Krávo, a jestli nezabřezneš, půjdeš na zasloužilá jatka“ zareagovali ochránci humoru o zvířatech.

      Bůh jistěže nikoho nepokouší, souhlasíme s apoštolem Jakubem. Jen ty mladé a nejen duchem krásné a jak naschvál zrovna nezaměstnané křesťanky, které s sebou jejich matky přivádějí na společnou modlitbu do otevřeného dopoledního společentví, vybízejí nás, stárnoucí charismatiky, k ještě nádhernějším sublimacím.

      „...dobré, svaté, katolické budižkničemu,“ charakterizuje jistá bohabojná matka nápadníka své dcery. Že by se jejími ústy projevil skrytý, specifický, katolický feminismus?

      Modlitbu živého růžence na rádiu Proglas raději zavčas přepínám, abych při jízdě neohrožoval silniční provoz, kdyby na mě přišlo vytržení. To už je bezpečnější pořad Vzkazy, v němž si kmenoví posluchači, takzvaní kapři a kapřice (někdy i kapřenky), vzkazují, jak na sebe pořád myslí a jak děkují Pánu Bohu a Panence Marii za vysílání. Zdá se, že Bruce Marshall, průkopník milujícího církevního humoru (román Plná slávy), by měl další bohaté a nevyčerpatelné zdroje inspirace: „Pater Smith věděl, že ani ve výjimečných případech není valným kazatelem.“ (přeložil Jan Čep)

      Dar promluvy, homilie? Ale taky dar – vydržet to poslouchat.

      Volá mi dcera z Vysočiny po televizních novinách, aby se jako rádkyně dozvěděla, jaké budou mít přes noc se světluškami počasí. Jak to mám sakra vědět? Vždyť čím víc se s Evropou a vůbec celým světem sjednocujem, jsou vichry a lijáky lokálnější.

      S lítostí shledávám v knihovně u přítele, že mu má třetí sbírka Stahy, tištěná na překrásném italském papíře, asi zmokla. Ohrazuje se celý šťastný, že ji čte přece vždy ve vaně, při koupeli.

      Zamilovaní verše nepíší, tvrdíval Jaroslav Seifert. A pornografii vytvářejí patrně impotenti.

      První, co nám ve škole kladli na srdce při výuce o fixaci zvířat, abychom nikdy neříkali před inseminací: „Paní, podržte mi ocas!“ Jenže bezpečnější prosba: „Paní, prosím vás, podržela byste mi oháňku?“ – dá se to pořád poslouchat?

      Tak já se celé dětství vyrovnávám s erotickým symbolem vlastní maminky, a až na mých abrahámovinách se mi táta svěří, že ho nikdy nezajímaly štíhlé blondýnky, ale pořádná ženská!
      Přiznávám však, zvláště po shlédnutí Kremličkovy výstavy v Místodržitelském paláci, že „pořádná ženská“ taky může mít své zanícení a  tah.

      Opakovaná vzpomínka na knížky, které muž zanechává před vojnou u své první lásky. Zvláštní, na co se někdy časem silněji vzpomíná.

      Vrací se dcera ze setkání křesťanské mládeže v Klokotech u Tábora. Sleduji otcovsky, zdali je v pořádku. Vždy jsem si přál a dbal na to, aby mé holky vrůstaly do Krista přirozeně, úměrně věku, darům. Aby jim Bůh v duši svým lidstvím spíše zbyl, než byl probouzen nějakou masovou euforií typu – pardon – „Kristusjunge“. Přestože... i za tyto akce a oběti Bohu díky.

      Účastním se každoroční panychidy na tuřanském hřbitově, sloužené ve východním obřadu před hrobem biskupa skryté církve Felixe Maria Davídka. Rozhlížím se po hloučku věrných, místní farář i kaplan jako obvykle chybí, nevidím však letos ani Gabrielu Křepelkovou, rozenou Davídkovou, ani básníka Roberta Fajkuse, jejího pořád ještě „předmanžela“. Evangelium už tradičně předčítá Davídkova někdejší generální vikářka Ludmila Javorová, a pak nás předsedající řeckokatolický kněz Jožo Pavlovič, oddaný davídkovec, ve své homilii ujišťuje, že sice čas příhodný k Davídkovu svatořečení dosud nenastal, je to ale jen otázka budoucnosti, kterou drahý Felix geniálně i mučednicky předešel, a proto již nyní nemusíme sloužit panychidu „za“, nýbrž „k“ biskupu Davídkovi. A v závěru celého obřadu přiřazuje v obvyklém duchu církve, která tajně světila ženaté či ženy, k reprezentativnímu zástupu kanonizovaných, končícímu tuším sv. Františkem z Assisi, rovněž sv. Felixe Maria Davídka. Ano, kéž by to veliké otevření, ten stravující oheň, ke kterému se biskup (a v neposlední řadě i osobitý básník) Davídek za totalitního režimu a v letech strávených v kriminále probolel, rozhořel v nás všech. Kéž by se mohly vystrojovat mše nejen v chrámech, nýbrž opět i v našich rodinách a potažmo i na pracovištích, a kéž by se již aspoň v seminářích, dle jeho příkladu, zavedly adeptům kněžství povinné taneční. 

      Zdá se, že emancipace ženy probíhá nevyváženě, neharmonicky, a tudíž nežensky, protože pouze přes klín, a nikoliv zároveň přes kříž... začínám chápat, sedě proti Ludmile Javorové, před sedmatřiceti lety biskupem Davídkem vysvěcené na kněze (i když s omezenými fakultami), v jejím brněnském bytě v Židenicích. Ludmila Javorová mi velmi zasvěceně poodhaluje termín „duchovní samostatnost ženy“. Bez ní vlastně nemůže žena archetypálně dozrát. Jsou zřejmě poklady, které si církev ponechává na apokalyptičtější časy, takže ty, které ho již nosí pod srdcem, jako Ludmila snad odmalička, budou muset počkat, ne-li vymřít. Ale když už to Felix M. Davídek na těle církve prorocky vyprovokoval (z plemenářského hlediska se tomu říká provokovaná ovulace, kdy se sperma do plemenice vkládá mimo říji), neobával bych se toho a zachoval bych se k Ludmile Javorové „mateřštěji“, neboť duchovně zralá žena má bytostnou potřebu se dávat, nikoliv být za chrámovým či domácím stolem dominou. Loučím se, nechávaje si před odchodem požehnat.

      Starý bluesman Rosco Gordon, hvězda někdejšího hudebního nebe a nočního života na slavné  Beale Street, se vrací po letech do Memphisu si opět zahrát či zabrečet s B. B. Kingem a dalšími to původní, černé, gospelové blues. Stavuje se ještě před vystoupením v místním obchodě s hudebninami. Nenachází v něm však kupodivu žádný ze svých hudebních nosičů... Typická situace: jako když přicházím do obchodu s knihami ve svém rodišti a mezi tituly někdejšího třebíčského nakladatelství Arca JiMfa, brněnského nakladatelství Host, bývalého Petrova nebo bílé řady Večernice z nakladatelství Protis – pořád žádný Volf. 

      Přemítám na pravidelné plavbě Lodi literátů po Brněnské přehradě, komu dalšímu věnovat autorský výtisk právě vydané sbírky A mrvě prsteny, jíž jsem dorovnal počet svých dcer. Rozhodně básníkům Jiřímu Staňkovi a Petru Hruškovi. Jistěže i příteli Robertu Fajkusovi. Dlouho se ale nemohu rozhodnout nad Petrem Králem, neboť... abych měl taky co podarovat dojičkám. 

      To se při setkání s Jaroušem Fričem pokaždé přebíjíme, komu už vyšlo míň sbírek. Raději se mu teď vyhýbám. Ale nejde v mém případě teprve o čtvrtou prvotinu?

      Některá z dcer si klidně pro jablíčko seběhne až do sklepa. Jiné je třeba ho nastražit do cesty mezi počítačem a koupelnou...

      Ujišťuje mě básník Tomáš Mazáč, že se bude v svém podnájmu v Dolních Kounicích dívat na reklamní kalendář mé dcery, pokorně pózující jen v plavkách před Rolls Roycem, po všechny dny a měsíce celého roku jen čistým okem. Rád ho beru – v rámci posvěcování světa – za slovo.

      Dávám přednost rozhovoru ve dvou. Ale dlužno uznat, projevit vděčnost okruhu kolem revue Weles, že má svou sílu i něhu, když musí každá báseň obstát i před čtením u jejich hospodského stolu.

      Jaroslav Kovanda ve zprávě o brigádě pro Psí víno píše, že si na ní Zdeněk Petruželka nechával při práci předčítat. Aby prý se neztrácel čas. Neuvádí, zda šlo o esej, román, básně či literární rozhovor, ale je to pěkné. Vlastně podobnou praxi uplatňují i mnichové v klášterech při jídle či při zaměstnání, aby byla jejich mysl neustále pozdvižena k zjevenému slovu. Není ale právě tady zaseta naše vrozená evropská roztržitost, když všichni učitelé meditace naopak zdůrazňují provádět vždy jen jednu činnost, s plnou pozorností... Je snad pouze jediné východisko z této zapeklité situace: „Vaši bdělost nahradí právě hloubka vaší lásky.“ (Eduard Tomáš, Cesta lásky)      

      Když se ke mně poprvé dostalo, že by se má „Dominka“ měla zúčastnit nějakého dětského modelingového castingu, shrnul jsem to autoritativně ze stolu. A utvrdil jsem se v svém rozhodnutí i při následném čtení Písma, když mi tak oči padly na verš kdesi ve Starém zákoně: „Chraňte se modlářství!“ Když ji však v patnácti na brigádě v Praze (u budoucí tchýně mé nejstarší dcery) oslovil šéf jedné z našich největších modelingových agentur Nova models, v jakéže agentuře již pracuje a že dokonce už dobře čtyři roky nenarazil na tak osobitou dívku, svolil jsem nakonec s těžkým srdcem k podepsání smlouvy. Snad taky pod tíhou skutečnosti, že i Suzanne Renaud si dle vzpomínek svých synů nechávala z Francie posílat s poezií a prózou zároveň módní časopisy. A opět jsem si tak v tom inkriminovaném roce 2003 otevřel Bibli a opět s varujícím veršem: „Oni se o vás horlivě ucházejí, ale nemyslí to dobře.“ (Gal. 4,17) A bylo to vždy velmi těžké, obzvláště když Dominika vyjela pracovat za hranice a zavolala třeba v půl čtvrté ráno z Miami, že ji na letišti nikdo nečekal, že začíná noc a stojí právě před agenturou... Mnoho času jsem v té době trávil na „modlitebním molu“ a častokrát usínal v její posteli. Kupříkladu rozhodování, má-li odletět na prázdniny do Istanbulu, bylo stejně těžké jako rozhodnutí, zda přijmout Turecko do Evropské unie. Tehdy ale – den před odletem – přišlo biblické slovo velmi příznivé, až útěšlivé: „...kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii... (...) Milost vám a pokoj v hojnosti.“ (1. Petr. 1,1-2) Rozumí se samo sebou, že v žádném případě nejde o nějaké dětinské věštění, ale spíše o synovské setkávání skrze lidskou víru a lásku s dechem božím, který pro nás svaté texty nejen inspiroval, nýbrž neustále autorsky oživuje.

      Obyčejně na podzim listuji v plemenářských katalozích na příští rok. Obhlížím zádě, utváření hlezen, zkoumám postoje zadních končetin ze zadu i z boku, rozmístění předních a zadních struků či hloubku a upnutí vemen. A zároveň, když už se mi ta dcera dala – řekněme s co nejčistšími charitativními úmysly – na modeling, procházím nejrůznější módní časopisy, abych byl jako otec v obraze, co je právě „in“ na přehlídkách v Paříži, Miláně nebo Tokiu, kochaje se třeba mladistvými tvídovými kabátky, saténovými halenkami s fiží či propínacími minisukněmi, a shledávaje, kdy se forma i obsah ještě kryjí a kdy už se něco odhaluje přespříliš, takže to pro fantazii přestává být sexy... Kdysi jsem si představoval, že móda je obor spíše povrchový, ale s postupem času musím skoro zahanbeně přiznat, že její autoři do toho jdou s obrovským tvůrčím nasazením, kreativitou a láskou ke kráse. Že mnozí mistři slova jsou vedle nich, jak odlehčoval Rimbaud, „pouze básníky“.

      Začíná mi být líto knížek a nejrůznějších literárních revue, které již nepřečtu. Ale ještě více některých, které nepřečtu... aspoň potřetí.   

      Má errata: nejsem Mgr. (Chrobák, Kotrla, Malina) ani Wolf (Kubíček, Wiendl)!
      Literatura: Jakub Chrobák / Pavel Kotrla / Dalibor Malina (eds.): Osobnost Mojmíra Trávníčka v české literatuře (Vsetín: Dalibor Malina 2007), s. 96.– Tomáš Kubíček / Jan Wiendl (eds.): Víra a výraz (Brno: Host 2005), s. 45, 47, 446, 476.

      Miluji krávy i s jejich mrvou a močí. V žádném případě však nepřekračuji určitou milující hranici a nikdy – na rozdíl od některých kolegů – nestimuluji při zapouštění jejich poštěváček, byť by to sebevíc zvyšovalo procento zabřeznutí.

      Básník Karel Škrabal z undergroundového sdružení Vítrholc se v docela přínosném televizním pořadu Česko jedna báseň vyznává, že se rád přesouvá z Brna na venkov. Je sice zřejmé, že zatím mrvu svými ústy ani svým veršem řádně neokusil, natož že by si ji zalil místo turecké kávy, nechává se však zabírat za hromadou chlévské mrvy natolik mediálně krásné, že mu jako soukromý inseminátor krav (a snad i básní) dokonale odpouštím, že mi leze do hnoje.