FILIP "LEODEGRANCE" WALLER

***

Nad vodou zhasínají lucerny
a světelní ptáci křikají
přidušeni hnědookou tmou
a ony lampy
dvé černot prošlých mrazem
Na krajích lesů konejšivě mží
hořce spíš
a z ořechových vlasů
kape ti úzkost nekřtěňátek
hořce spíš a v Údolí Neklidu zplaveném listím
potkal jsem smutnohřívého valacha
Skrz jeho ruce
zřezané střípky zrcadel
slyšel jsem čtyřlistý sen
o tom
jak
hořce spíš
a dvé černot prošlých mrazem
posvěcuješ láskou

 

 

***

Zdéli obory v prořídlém hvozdu
        chvěje se listí ozvěnou
                             strachů zteřelé
                             z prsti sípe chlad
        Jak propadlinou času                      kopýtka nemluví
             spěchá Laň za žízní potoka

                                                                Náhončí dřímá
                                                          ohaři mlhou ňafají
                                    v komnatách buků zmítá se déšť
                                                    nad zmarněnou smrtí

Našíř obory v prořídlém hvozdu
        do kopců dusám beze psů bez kuše a bez sokola

        Skolit ji netoužím           nesmím           Mlčenlivou
Když ona očima Laně
                               dávno již skolila mne

 

 

***

Na popelavém kopci
kde chlad se krčí v stínech
vbitý dřepím v hlíně
úštěpky větru kanou mi z dlaní
Je domluveno           Na návsi v údolí
smrdutě huláká pes

Nesvedu krok obrostlý strázní
pode mnou dvířka a propast zasutá
Jsem hůl           hůl bitím naštíplá
Trčím tu trním nedotčený
To slovo           Přijď a vyřkni
Pak olivy zpopelaví
Hořce hořce povadnou
A já se rozdrolím

 

 

Srdeční džem
   pre Máriu

Padáš aortou jak obětní kámen
k hravé bouři siré krve
A já sevřen svými říkačkami jak zbabělé jehně
vyznávám ti lásku za žábry a před ploutvemi

                                                                                    Srdce že polovic?
                                                                              Půlek je mnohem víc.
                                                                                  Náruč jich zastříká
                                                                                    zástěru řezníka...

Rybko osmiduhá
Až dospěje můj horký pramen
Obejmu tě chladnou tůní

Srdeční džem k snídani

                                                                               Na ukradeném poháru
                                                                         propletem s révou prsty...


Požal srpen žence

Kdož koho skolíš?
Štěkání potu
bičuje do zad žence.
Horkost spí z polí.
Píšťaly plotu
v kostele vyjí věnce.
Přežvýknou voli.
Nadmuté břicho
řve kravám melodie.
Pámbu když svolí,
kol Tebe ticho.
Z lící Ti bouře bije.

Ticho kol Tebe.
Na mši jdou báby.
Sbírají cestou hříchy.
Drolí se Nebe.
Velebný slabý
k Ježíši strmí lichý.
V dlaních mne zebe,
v hrudi mi skřípe
krev toho, kdo se topil...
Ticho kol Tebe.
Popelem sype
Fénix mé vášně stopy.

 

 

Nářek pro Nešťastnou dívku

Kudy hasne má hnědoskvoucí hvězda
Sklání se ke mně pažemi svítání
Bělostnou bouří vrývá se do dlažby
A vlasy jí plihnou smutkem
Smutkem hvězdopravným
Smutkem sršícím
Vzdutá zvoní v prstech Píseň Tísní

Naříkám pro hebkovlasou Paní
Nářek čpí ze zdusaných parket
Nářek čpí ze zdí prokřehlých pláčem
A mlhy Avalonu
Rozetnou šípy mučírenských povalečů

   Ostruhy z plíšků a měkkodřevěný meč
   Hadrový se klene kyrys nad stahy srdce
   Pasuji Tě můj odbudoucí králi
- vzlykají slova víly dětstvím netknuté

Hlas dívčí taje lijákem a kopřivami
Smutně ji miluju

 

 

***

A je tak sama; Sluneční paní ve Výšinách.

Zemdlenou pěstí biju do rozklaných dveří,
den se láme po noci, prkno po trámu,
spekly se hradby prosbami cizích
a soumrak se smrskl na Ano a Ne.

A je tak sama; Sluneční paní ve Výšinách.

Zbývá roztít zámek a ještě krok,
vrátka zpráchnivěle padají
a ještě krok na zpustlý dvůr.
Okny vylétají nadurdění draci,
bláto tryská fontánou a kostmi chlad.
Kroužková košile pálí pod varkočem,
meč zvoní o kamenné slouhy.
Ale ti nepromluví. Zamčení!

A je tak sama, princezna; Sluneční paní ve Výšinách.

Slyšel jsem jako ve dne:
Když bosa vlaje klenbou nebe,
dlaždiči přestávají klít.

A je tak sama, Přenádherná;
strašlivá jak vojsko pod praporci,
vědoucí jako Matka Boží.

Budu si zoufat
           a budu ji milovat.

 

 

***

Odvždycky zebrami
zebry životů
zebry hvězd viděných sluncem
zebry mínusových šklebů
a marnotratné přespláče

Nechci být neTvůj
zchromlý zašláplý kůň

Zebry útěků
Stranou mi přej
ne však neSvá
Zebry
a zebry navždycky