YVETA SHANFELDOVÁ

***

Srpen srn, pach,
za městem
růst antén.

Žíly vyschlých
řek se vzňaly zlatem
podzemních podzimních drah.

 

 

***

Září, listí,
šípky, šípy,
bzukot včel.

Chmýří vichrů
z rozcuchaných
vlasů macech se
dýchavičně belhá zahradou.
Z věčnosti náhrada,
už i letní prach se rozpadá
a mísí s tmou.

A slunce se pořád vzdaluje
a den pořád končí
a stárne bzukot včel.

 

 

***

Vítr přešlapuje u dveří,
tu se naň utrhnou a tam
mu mlčky podrží,
vnější síťky
jej čtverečkují
a slané ovzduší za sebou
táhne nový čas
pro tebe,
a ty zas běžíš dolů,
z kopce, který kdysi
vedl úplně jinam,
během, který nešel zastavit,
a hradební zídka podél pěšiny
ti připomíná chuť krve. Potom
ses zvedla, s rozbitým loktem,
a už je zase dnes, a vítr
spí a pohřbívá den.

 

 

Jaro, hra ker

Vyříkávání se zouvá
z kšír strachu, soutěska
umývá lesní dlaně
v kaluži oblohy.

Tah těžkých vztahů
nás klene, ten starý příběh
tětiv, slunečních šípů, duh,
jehličí a jehel se zapisuje
do brázd a úvozů
dáven jak hra ker.

 

 

Náměsíční hodiny

Masožravec nočního nebe,
čekání na tvůj návrat zavřené
do kraje středobodů.

Kafe se otáčí z příborníku.
Ve snu pod dekou spí ticho. Pak
v noci vstát, nepozorně
brát na vědomí tikoty,
smutné motáky absencí.

 

 

***

Ráno vyloupnuté
ze syrových zrodů
se povaluje jak
zahoustlá čerstvá šeď
a míchá přípravy.
Napřed vodu do očí.
Na nebi se rozpadává slunce
zápachem zrození.

Těžká kolesa
lehkých dnů,
světlo, stín,
sklouznutí,
a pád na vějičku.

Prostorné závětří.
Vesmírný záhon,
poutník, opilý spánkem,
uléhá mezi nohy fontán.

 

 

Viterbo

Bolí svou absencí žalu.
Zvlášť když se kolem
hotelu rozprostírá to
uzavřené, nedostupné:
rozespalá, palčivá všednost,
sychravé ráno, žena v přezůvkách,
neposlušné dítě v přezůvkách,
za silničním zábradlím
klopí oči ošklivé domky,
něčí mlha, něčí
všechno. Teskné je něčí doma,

denní řád, cizí spěch,
cizí jízdní řády
odpoledne na zádech,
cestování je dálka
všech. Krabice na šití
se otvírá o berlích o
dřevěné terasy,
jehly, látání.

 

 

***

Chytat vodu do hrsti,
na břehu mokře
hledat kořeny,
v prsti hloubit,
hloubat, čekat na
trestance.

Klekání. Klekají na pohanku.
Mlýnek na smutek.
Koření ionských pobřeží
v režném pytli po okolí vandruje.

Všechno, co
nebylo, nebo
bylo a nezbylo,

mezi prsty
rajský pramen svodů.

 

 

***

Doma kdysi starý hrnec,
úzkost klepe na dveře. Strašák
smeták oči prachu. Louskač
pod klepadly na dvoře

bodláčí samet.
Žula oblak
roztažených
punčoch,
zaleštěných obrub.
Tam se chodilo
ke zbořeninám.
Lux pondělku.

 

 

***

„Nikdy nevím, co nového mi minulost přinese,“ řekla.
Smutný život tak rychle utíká.
Na sídlištích je nejčastěji
večer. Kaluže - nejasné
vzpomínky rybníka.

 

 

***

Žiješ na pokraji.
Jsi skrýš, strouha.
Hrneš se do řídnoucích ulic,

ochutnáváš mělčinu
s odrazem měsíců,
dotýkáš se jasu,
který svítí dokořán.
Upíjíš meridián
z hřbetu fontán

a potom se obracíš na druhý bok.

 

 

***

Vlastně existuje jen
jediné téma, obsažné
štěpení a celení, svazky, lepty.
Nuzný, kamenitý záhon.

Na něm krátká, náhodná setkání,
jinak tkané tkáně, nebo podobně,
magie opakování, zahradní nať,
spleť titěrných organizmů,
vesmír a bumerang,
otlučené hrnce postavené pod
laťkový plot, okolo nich
hrnečky na rozpacích.

A peří z peřin. Sliz a slzy lásky,
pohledy. Jak vysvětlit zrak?

Rád měl každý, smysl nikde,
nakonec jen nálada, ten pocit
nálady, který se uměl dostavit tak silně,
že měsíc padal do tváře, když
tramvaje projížděly kolem obyčejných domů
a tiskly se do odrazu svých vlastních oken.