Běž spát
probudí tě Březinova báseň.
Bosky běhá
v dávno usazené noci.
Plstěné bezvědomí v pokojích
a sirky cizích srdcí
drze posbírané z postelí -
pět vteřin světla u stehna tmy.
Bulvy má ztopořené
jazyk touhou
vyválený v polích -
den tře si bříško
o lhostejnější kraj.
Léto
Léto
plní břicha sady.
Jen mně
vylezly malinko
oči z důlků
a kosti
najednou hrozně jsou.
Kotvičky tvých
po týdny šetřených slov
propadly skrz mě na parkety.
Už dobrý
Lucce
Cize mluví večer
na lince k Ostrohu
za městem
vydrobil se čas
vesnice zavoněla
neznámou zeleninou
z vaší zahrady
tu chvíli
než mě pohladíš
je hezká samota.
Kuní
Hlína zastudila.
Sesbírat horko z jablek
(zavařit).
Chytit psa
v nahatém poli
v teplákách
naposled.
Plná pusa auta.
Za chvíli rozbrečí se
zprávy podzimu.
Ještě
V nějakém hluboko
zachumlaném dvoře
kmit světla
v okně naproti.
Ještě je čas
pobaveně luštit,
ještě to
neprobolí skrz.
V suterénu je slyšet hlasy.
Úmrtí Antonína Sovy
Antonín Sova
seděl na zápraží
těsně nad propastí
svojí zahrady.
Zpuchřelé kouty sadu
naposled viděl s ní
všechno v něm tehdy
rozkvétalo
tak strašně
jsi u toho byla,
a ruce spletly báseň
o rozcuchaných vlasech
(okousaných nehtech
a strašně hezkých, temných
chloupcích šíje).
Přezrálo přátelství.
Spadalo neviděno.
V ovocných břečkách
podebralo hlínu
bez sousta
podzim dospělosti.
Jestli na mě zapomeneš
dva roky spadnou jako hrušky
ze stromu mého žití
a já umřu hlady.
Uprostřed města je druhé město
Smyl jsem
tvoje poslední dotyky z kůže.
plynoměr začal cvakat
tajné vzkazy.Uprostřed města je druhé město
složené z trubek
stínů
a z prachu
a s kápí na hlavě
a prsty s bříšky z plynoměrů
zkoumá vnitřky koupelen.Do bytů s přebytky dechu
druhé nepřítomné osoby
klade vajíčka malých smítek
trubek
a tmy.