JONÁŠ ZBOŘIL

Běž spát
probudí tě Březinova báseň.

Bosky běhá
v dávno usazené noci.

Plstěné bezvědomí v pokojích
a sirky cizích srdcí
drze posbírané z postelí -
pět vteřin světla u stehna tmy.

Bulvy má ztopořené
jazyk touhou
vyválený v polích -

den tře si bříško
o lhostejnější kraj.

 

 

Léto

Léto
plní břicha sady.

Jen mně
vylezly malinko
oči z důlků
a kosti
najednou hrozně jsou.

Kotvičky tvých
po týdny šetřených slov
propadly skrz mě na parkety.

 

 

Už dobrý

Lucce

Cize mluví večer
na lince k Ostrohu
za městem
vydrobil se čas

vesnice zavoněla
neznámou zeleninou
z vaší zahrady

tu chvíli
než mě pohladíš
je hezká samota.

 

 

Kuní

Hlína zastudila.

Sesbírat horko z jablek
(zavařit).

Chytit psa
v nahatém poli
v teplákách
naposled.

Plná pusa auta.

Za chvíli rozbrečí se
zprávy podzimu.

 

 

Ještě

V nějakém hluboko
zachumlaném dvoře
kmit světla
v okně naproti.

Ještě je čas
pobaveně luštit,
ještě to
neprobolí skrz.

V suterénu je slyšet hlasy.

 

 

Úmrtí Antonína Sovy

Antonín Sova
seděl na zápraží
těsně nad propastí
svojí zahrady.

Zpuchřelé kouty sadu
naposled viděl s ní
všechno v něm tehdy
rozkvétalo

tak strašně
jsi u toho byla,
a ruce spletly báseň
o rozcuchaných vlasech
(okousaných nehtech
a strašně hezkých, temných
chloupcích šíje).

Přezrálo přátelství.
Spadalo neviděno.
V ovocných břečkách
podebralo hlínu

bez sousta
podzim dospělosti.

Jestli na mě zapomeneš
dva roky spadnou jako hrušky
ze stromu mého žití
a já umřu hlady.

 

 

Uprostřed města je druhé město

Smyl jsem
tvoje poslední dotyky z kůže.
plynoměr začal cvakat
tajné vzkazy.

Uprostřed města je druhé město
složené z trubek
stínů
a z prachu
a s kápí na hlavě
a prsty s bříšky z plynoměrů
zkoumá vnitřky koupelen.

Do bytů s přebytky dechu
druhé nepřítomné osoby
klade vajíčka malých smítek
trubek
a tmy.