LADISLAV ZEDNÍK
Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly
Hliněné střepy,
jako by někdo drtil kostru pole, vzduch
nadívaný koroptvemi; jabloně
vylily se do zahrady - té,
jíž opadaly ploty.
Po hřebeni kopce,
jenž si ke hřbetu přičesal zvlhlou srst,
jsme přišli – ty a já – ,
ale ještě dříve,
vlastně vždy,
když déšť Berounce zlomil oči,
cosi nás vyhlíželo z říčních teras
a my
byli jen součtem živlů
v dutém
uzlu smyslu
v těch dobách,
kdy tu mozoly rostly ze záhonů
a naše místo zde
bylo prázdné.
Tratoliště zrcadel
Údolí pořezané strouhou
promrzlo
až na šedou kost.
Průchozímu
mi z půltónů šedi vybuchují
půl roku staré stopy.
A někde, níž,
leží náš protržený srpen –
v kapsách hrstky vlčích malin –
jimi jsme tehdy nabíjeli
jazyky.
Pak podzim.
Hřbitovy táhly za vískami
jako smečky za potravou –
krmily se listím – –
a já jedl rozinky vlčích malin –
chutnaly po ostružinách,
jako když se zhasne.
Nyní údolí promrzlé
na šedou kost.
Struna vody je o poznání
napjatější – –
ale navenek
ledový
klid.
Ohně někdy chodí v kruhu
dědovi (1906-1990)
I.
V kůlně, nade dveřmi,
vidím vosí hnízda:
jako by trámy chtěly kapat dřevo
z plodů
nalitých popelem.
Přítmí, které hmatám,
načichlo kouřem;
ale ohně jsme tehdy zasypali – –
vzpomínám si:
stromy věšely do větru
vůni přezrálých jablek
a můj odraz ve tvých očích
mi byl najednou malý.
II.
V zahradě,
kde jsem hryzal do kyselých angreštů,
a potom říkal: Dědo, to keře ještě nedozrály – –
ale pařníky byly zavezené senem,
tráva po kolena
a třešně prasklé jako srdce.
Ona
Jako fošny kostela
stlučené dítětem nakřivo:
její ňadra
a údy
a rty – – –
Do mě bůh rozjímat nechodí, řekla,
do lávy zamáčkla jedinou slzu –
kámen plakal,
vymýšleje sochu ženy.
I hrozny jsou ve mně trnité. Vzdychla,
ze sochy proudilo nejstarší víno,
jako by blízkost
vymýšlela krev.
– – smrt byla jediným člověkem – –
Paprsek tmy potom provlékla trnem,
zašila jím nebe –
jeho panenku k zatmění
měsíce
i sítnici na rubu zrcadel.
– – a bylo jí, jako by blízkost
vymýšlela dálky.
Opál
Než by v ní šepot vykrokoval,
kolik je lží ke rtům,
mlčela,
dýchajíc jakoby z donucení
a nepatřičně nahlas.
Chcípne pes,
jemuž se v hlasivce vzpříčila luna,
a dáví?
A ty,
když jsem řekl Svlékni se,
v petrolejce trhni vazem plamene;
znám jedno místo
ve tmě,
kde je slunce ozubené
a měsíc srp – –
– Veď mě.
Bezprostředně; ona
Úzko je ti v rovinách,
kde průměrem je prostřednost.
A není touha
než v útrobách zborcených kopců,
ale tam,
jenom soucit vzatý na milost
– jako zalykání cizích dálek –
druhého by pohledal –
na okraji tvého úsměšku.
*
Ještě tak zatrnout v samotách –
zatrnout do nitra nejtvrdších pryskyřic
a neslyšet nic než klapot krve
– splašená touha
by znehybněla v opratích – – ,
i kdyby na chleba nebylo.
A jako by tělo
tvrdostí tou odcházelo
krajinou tříštivých cílů – –
tvrdá ocel je nejkřehčí.
**
Ale já
jsem, co viděl jsem –
zaříkávač světla;
a zdálo se,
že když ústa vyzveš na úsměv,
opatrné kaštany
praskají ti pod čelem
a mráz
naráží zvenčí do okenic.
---
Něco zbylo
a něco ti na křídlech odnesl Fénix,
a nepohne se popel zrána – –
to odvaha dlouze dospává
kocovinu žáru.
*
A možná to tak chceš –
ve jménu strachu z prostředností – –
A možná je to cizí vina,
že když tupostí žnou – břitů prostí –
jalovinu na rovinách,
brousíš svůj jazyk o jejich svaly.
**
Ale možná jen hledáš člověka –
když bičem otvíráš úzké vchody,
aby ten nejtenčí prošel.
(8. 12. 04; dopsáno ve 2:55AM)
. . .protančila hmatníkem
i.
Markétka předvádí cizinci provaz:
ukáže střelkou směr,
dotkne se hlíny klínem –
stehny se protáhne had,
zatne jí do bdění jedové zuby,
vstříkne sen
ten, jemuž je tma malá
slečna.
ii.
Tep
vyklove v hrudníku hnízdo –
ze srdce vyletí hořící křídla.
Než by je vázala do knihy,
již nikdy nenapíše,
s úsměvem vylije bezové oči – –
z roztočených sukní
se zemí připije střevíčkem.
iii.
Roztančí setmělý hmatník.
Prsty se zmítají,
zhasnou slunce roletou
tou, již Terezka bez houslí
tolikrát přehrála v klíně.
___
Rozsvítí žárovky prsů,
nechá je vyhořet v dlaních.
|