Antonín Mareš

Vita.
Narozen 6.9.1951 v Boskovicích.
Žije v Mnichově/Bavorsko.

Školy.
Nevlastní otec lékař s nekvalitním kádrovým profilem.
Následek stěhování: celkem pět různých devítek-škol. Do konečné páté v městě Albrechticích.
Tři dvanáctiletky. Krnov, Zábřeh, poslední (tentokrát z vlastního přičinění: dvojka z chování a hrozba propadnutí z matematiky/fyziky) Lanškroun.
Vysvobozen okupací dne 21.8.1968.
Poslední vzdělávací proces na území Československa: bramborová brigáda poblíž Ústí nad Orlicí.
Emigrace v sedmnácti s rodiči 18. září 1968 do Německa.
Gymnasium v Ulmu. Tam maturita z češtiny.
Odchod do Londýna, studium angličtiny (1973-1974).
Studium na překladatelské a tlumočnické škole v Mnichově (1974-1978).
Státní zkoušky jako překladatel/soudní znalec 1978 (ruština), 1979 (čeština).

Jazykové problémy reality.
Co se stane s krkem?
Představ si, že stále trvá totalita, nebo zrovna začala. Je 18.9.1968.
Antonín emigruje, ocitá se v nové realitě, stává se automaticky jiným. Nemá s sebou názornou, důkaznou minulost, žádný svůj předminulý příběh, nemá s sebou skoro nic. V kufru měl: milostné dopisy své první holky, Želvu a všechny tehdejší singly Olympicu, Marťanské Kroniky od Bradburyho.
Avšak žádnou věc, kterou by mohl svůj příběh doložit: např. album s fotkami, případný deník, město, v němž chodil do školy. Vlastně má jen to, co měl na sobě a v sobě, když překročil hranici mezi časy. Je mu 17 let. Jeho jinakost je absolutní.

Pokud řekne: měl jsem, musí dodat: dříve (tj. do doby před překročením hranice). Německy pak může říct: ich hatte gehabt, což bude správné, ovšem nebude vědět, jak má to, co měl dříve, pojmenovat. Na tu věc si vezme slovník. Slovník mrskne po čase do kouta. Zůstane tam ležet rozježený, nechápající jeho zlost: úděl to každého artefaktu vyrobeného lidskýma rukama k účelům pomocným: na co mu je pak berle, zlomí ji přes klandr a odhodí do před-minulosti.

Antonín začíná dělit svou minulost na předminulý čas měl jsem dříve souminulý čas měl jsem minulý čas = (bohužel zase pouze:) měl jsem.
Mohl by si pomoct zastaralým: byl jsem měl, což je také čas předminulý, ale dokáže už tak rozlišovat? A nebylo by lepší, přičlenit pak, jak k tomu ekvilibristickému byl, tak k relativnímu měl, ono malé, nicneříkající: dříve?
Vlastní existence se mu rozdělí na čas souminulý a předminulý.

Později pochopí, že život se mu rozpůlil na dvě zcela neslučitelné části. Každá sama o sobě je absolutně Jiná, protože každá má svou minulost vlastní. Ta první začíná Antonínovým narozením a končí posledním ukončeným krokem před hranicí. Ta druhá minulost začíná momentem překročení hranice a zatím trvá.

Antonín začíná hledat styčné body v čase, ve kterých by se obě Jinakosti mohly přece jenom seběhnout a nabýt zprostředkovatelného významu. Po dlouhém, marném pátrání žel objeví: že pouze on sám je tímto místem, v kterém je schopen ony dvě časové divergence vždy na okamžik spojit: Oh, Augenblick, verbleibe doch, du bist so schön... Avšak mžikem už zase stojí obě minulosti proti sobě. Neslučitelné.
Jejich tupé měření se navzájem, onen vektorový, strach nahánějící zorný úhel jej dohání k divoké a žhavé touze po skoku do propasti.
Ale jak může vyskočit sám ze sebe, do rokle zapomnění, když sám je současně roklí a mostem: nad vábivě zurčící řekou zapomnění tam dole. Stal se strojem času – a současně jeho jediným pasažérem.

Budoucnost se později dostaví. Dříve nebo později padá každý režim, hranice pozbývají gramatického a syntaktického imperativu: Co ale pak?
Antonín zjišťuje, nyní o 20 let starší, že sice obě minulosti se v této nyní konečně dosažené budoucnosti setkaly, protnuly, nicméně on sám současně ví, že jeho prvotní předminulost, a ona následná pozdější minulost, se ve skutečnosti setkaly opět pouze v něm samém.
Nanejvýš ještě pak někdy ráno v zrcadle.

Knihy česky.
Nix Verstehen, Vetus Via.
Přímý Přenos, Votobia.
Další publikace tu a tam od roku 1990.

     Wagon I/08