ANTONÍN MAREŠ

Kopec na sklápění

Ta honička obrazů se slovy,
ta rychlost, a zbrklost,
povrch, ten dojem jízdy po toboganu,
člověk jako by neměl potřebu, nebyl nucen,
lozit nahoru za smyslem, když dojede dolů,
nějak se to celé otočí,
a zase jízda, sáňkování.
To byl můj sen mládí:
vymyslet Kopec na sklápění,
nemuset tahat saně nahoru do kopce:
jet pořád dolů,
pořád stejnou cestou ovšem,
aby se nic nestalo.

Všechny věci, které jsem si donesl sem,
jsou tady a už je ani nevidím,
jen pohled uklouzne s omluvným pozdravem do kouta
a ráno je stejné jak před večerem,
pochváleno nebo rozkopáno,
mandolínový vánek nočním městem
listopadu, blíží se zima,
tuhnou i sanice mrazem.

(2001)

 

 

Alou hajdy do postele

Skály, ach, skály
takže žula a rula vás prý udělaly.
Tu největší věc na světě,
ach, jak se mi štěstím jazyk plete.
Na rty vyprsklo mi televizní mlíko holky jako krev,
rohy pobitý osel otřel se mi na kost o kolena.
Prý se to teď bude dělat tak:
Letušky vyfasují obušky a paralyzéry,
a za pár týdnů jsou Vánoce.
Rozletí se dveře,
a terorista drží letušce
k uchu pistol.
Co může pilot -
v takovém případě dělat?
Tak například provést manévr -
při němž terorista ztratí rovnováhu -
A za pár měsíců jsou už zase Velikonoce.
Když opancéřujete dveře pilotní kabiny -
tak se může udělat pilotům zle -
nebo se jim něco stát -
a nikdo se k nim nedostane.
Takže opancéřovat dveře taky nejde.
Už se zase těšíme na Jéžiška,
na Velikonoce,
a na nové obrázky.
Letušky v krátkých sukních s obušky,
za opasky plasmové paralyzéry a vibrátory.
Zmiňuje-li básník ve svých textech násilí,
jako já, perverzní cancy a výmysly,
musí se ospravedlňovat:
Přiznávám, že zvažuji obrazy
týkající se budoucnosti s obavami.
V této básni ale nebylo týráno ani jedno zviřátko.

(2001)

 

 

Konec léta 2001 před obchodním domem

V sobotu před obchodním domem značky Kaufhof
se s námi rozloučilo letošní léto meruňkami.
Protože to jsou letos poslední, pane, proto.

Zase jsem nehrál ani Toto ani Loto,
zase nevyhraju sedmnáct milionů,
co bych s nima taky dělal, že jo,
a tak to mám za to, že jsem nehrál.

Dříve, před mnoha mnoha lety,
bývala v Mnichově
česká hospoda značky Kely.
Ve čtvrtek tam vždycky byl bigbít
a jednou tam dokonce hrál jeden basista
co dřív doma hrával prý s Matuškou.

V pátek se pak válely prázdné láhve vodky pod stoly
a vyloupaná dvacítková balení Captagonu.
Kely se přišoural z bytu nad lokálem a řekl:
Helena se mi ožrala, Honza se mi ožral,
a my jsme se zeptali:
Kely, zbyl guláš?
Dones nám vajzbír.

Kely byl z Prahy a byl na holčičky,
měl vychlastaný rejžákový hlas,
Helena mu to dělala ve vaně nohama.
Když už pak ležel v nemocnici s játrama
sápal se prý ještě z postele na sestřičky,
ale kdo ví jestli to taky nebyly takové ty naše kecy.

Po pohřbu jsme se všichni navzájem rozloučili,
a někdo pak později založil hospodu Bohémku.
Tam už to nebylo jako u Kelyho
ale vlastně to nikomu ani moc nevadilo.
Po sedmnáctém listopadu hospodu zavřeli,
nějak se všichni vytratili a bůhví kam zmizeli.
Dejte mi, paní, těch meruněk rači dvě kila.

(2001)

 

 

Všední dny nabývají na každodennosti

Ze 4. poschodí na balkóně je pohled dolů
na auta stojící před semaforem zajímavý.
Kabriolety, auta s posuvnými střechami,
střešními okny.
Ona stulená na sedadle vedle řidiče
v kratinké sukni.
Stehna kopírují stehna
na reklamních fotkách
obchoďáků s nábytkem.
Kolena směrem k řadicí páce,
na níž spočívá věcně pravačka šoféra.
Okamžik před přeskokem na zelenou
sklouzne ruka mezi stehna,
jež mírně pootvírají se již.
Zařadit jedničku je ovšem nutno taky.
Kdyby měl automatiku jako já,
mohl by pokračovat i do levotočivé zákruty,
v záhybech,
v souladu s nakrémovanou převodovkou,
zapoceným fajruntem
na nudné cestě z každodenní fachy.

(2002)

 

 

Na čekané

Rolf Zálesák
byl cvok -
ostatně jako každý Rolf -
ale - zálesák!

Kdykoliv něco posral,
udělal si čárku.
A zase něco posral,
a další čárku.
Měl-li hříchů počtu pak již čtyři,
přeškrtl všechny čtyři čárky
jednou dlouhou čárou.

Jestliže si teď představíte,
řadu čtyř svislých čárek
přeškrtnutých dlouhou vodorovnou čárou
a další čtyři svislé čárky
přeškrtnuté dlouhou vodorovnou čárou
tak pochopíte,
jak se Rolf jednoho dne zděsil,
když si uvědomil,
že si staví plot.

Padla na něj z toho taková hrůza,
že skočil do srubu
a vyřítil se ven se svou největší kulovnicí.

Pak usedl na pařez a čekal.

(2002)

 

 

Kurvy,

co přes rok pracují v Německu
sedly si o Silvestru na tepich,
opilé Barberou,
chytly se kolem krku
jako hokejistky
a jaly se bučet.
O pár dní později ovšem,
u nás v baru Panoráma,
chtěly už zase ojet ve dvou
krásného kluka Vokuhilu.
Ojedem se ve třech,
bude prdel.
Takové to malé zafrajeření,
jak bývá zvykem,
když je v kuchyni hodně much,
a málo nápadů.

(1998)

 

 

A tak voják vzal bajonet

A tak voják vzal bajonet,
rozžhavil ho nad ohněm,
odešel pár kroků
do tmy
a začal mávat nad sebou
kruhy do noci,
tam nahoře na vyvýšenině.

A jak jsme se letem vzdalovali,
klesali do údolí,
nebe na západě mělo ještě
úzký pruh fialového světla,
a nebylo slyšet fičet nic více,
než svištění vzduchu
skrz naše brnění.

Vzpomínáš si,
jak jsme jeli nočním
St. Petersburgem/Floridou,
přes Park Street po dešti,
a kola dělala rytmus
do dlažebních kostek
z třicátých let,
ohlazených za tu věčnost.

Někdy se mi o tobě zdá,
ale nevím,
zdali jsi to ještě ty,
měníš se letem snem.
Někdy se probudím,
slyším tramvaj,
to není moc,
já vím.

(2001)

 

 

VÁHY PANNA PES

Mamá, kup mi kilo!
A kilo něčeho - nebo jen kilo?
Kilo, a hodně!
Půjdu ven, a praštím po hlavě
lehkou váhu,
i střední váhu,
na muší seru.

Mamá, já tě otravuju!
Ále co.
Musí toho být na kila, prosím!
Je tam lidí jak nasněženejch,
chytnu u toho ještě vlka,
to jsem si nenatrénoval,
tak sis mě porodila,
tak naval.

Ovšem kily pak šel ověšen
jak idiot.
Tma už byla,
hlavu sklopenou zpytoval
své svědomí.
Mamá koupila,
tak nějak se přitom tvářila.
No nevadí,
taky počkám až mně
osobně výraz opadne.

(2003)

 

 

Kdybych znal poslední slovo

Kdybych znal poslední slovo
Tak bych ho řek
A byl by pokoj.

Mi přijde ale namlouvat si
Bych ještě maličko posečkal
A to i v tom případě
Že bych to slovo nalez.

Zvláštní –
Auta
S nimiž před chvilkou
Ještě jel městem o závod
Nyní na křižovatce stojí těžkopádná
Ve změnu semaforu doufají.

Barvu nevidím
Rozjezd však o zelené svědčí
Prší
Dešti se nelení
Což dle staré dobré blbé průpovídky
Mělo by se vyplatit.

Leč namísto svižných prstů kmitu
Maličko jsem oněměl
Pro tuto chvíli raději mluvit přestal
V důvěře že mi to zůstane
Aby slova nerozklepala se mi zas.

Rozřešil vrátit se mezi stěny
Tam sobě svini naházet
Perel mohu
Do boga.

(2003)

 

 

Třeba baterkou

Třeba baterkou
Nebo zapalovačem značky Zippo:
Můžeš mi objasnit
Podpálit pro mě stoh slámy
Proč je to pokaždé tak
Jak to každým coulem je?

A já osedlám stroje
Jedu šest tisíc kilometrů
Yak yak z řitě do řitě
Abych prohodil pár stupidních vět
S tebou a se mnou
Jak blbeček na chvostu vlasatice!

Nemožeš.
Ani já nemožu.
A tak malomocným přikřupansky připadám si
Bez síly tvarohu a špenátu
Sedím v mém bavorském rohu
A před očima běží mi film.
Taková kovbojka:

S Johnem Waynem a Deanem Martinem
Střílíme vrškem odšroubované propisky
Ryžu po Velké Bystřici.

A zatímco oni se váleli v hnoji peněz
Já řekl si pokaždé:
Když na to nemáš
Tak nikam nelez.

(2003)